Prášky na rozchod

Když zaklepete na dveře psychiatra, téměř jistě neodejdete s prázdnou!

Jsou situace a potíže, kdy to bez léků jde pouze velmi obtížně. Zejména tehdy, když jsme nechali věci zajít příliš daleko, nevnímali jsme postupné signály těla a to nám začalo vypovídat službu. Pokud nejsme dlouhodobě schopni fungovat v běžném životě, mohou nám antidepresiva pomoci. Nesahají ale k jejich předepisování lékaři někdy až příliš rychle?

Nedávno mě navštívila nová klientka. Na konci minulého roku jí začaly úzkostné stavy a prožívala velkou psychickou vyčerpanost. Zašla tedy k lékaři a dostala předpis na antidepresiva. Mě navštívila začátkem ledna, po asi 14 dnech užívání léků. Celkově se velmi podivovala nad tím, jak snadno k nim přišla: dvacetiminutový rozhovor u lékaře, a ejhle – prášky jsou na stole!

Povyprávěla mi svůj příběh a zakončila ho slovy: „Víte, cítím se lépe, úzkosti úplně nepominuly, ale pracuji na tom. Paradoxně teď nejčastěji přemýšlím nad tím, zda pilulky užívat, nebo ne. Obecně nemám ráda léky a paní doktorka říkala, že je dobré je užívat aspoň půl roku… nechci nic brát půl roku!“

Další termín u psychiatričky měla domluvený několik dní po první návštěvě u mě. Řekla jsem jí, ať se do té doby rozmyslí, zda léky užívat chce, či ne, a ať o tom promluví se svou psychiatričkou. Během příštího sezení u mě mi vítězoslavně oznámila, že s antidepresivy skončila, sice za údivu psychiatričky, ale že je to tak: je rozhodnuta své problémy zvládnout bez léků.

O pár týdnů později je na tom čím dál tím lépe. Postupně mění některé věci ve svém životě, které – jak si uvědomila – měly velký podíl na jejím „psychickém kiksu“ koncem roku.

Přetlak v hlavě

Setkávám se s lidmi, kteří se ocitnou ve velmi podobné situaci: žijí celkem spokojený život, když najednou přijde kolaps. Navštíví psychiatra – a dostanou antidepresiva. A ačkoli se jim léky brát nechce (velmi nad tím dumají, několik týdnů to v hlavě řeší a někdy cítí vyloženě k lékům odpor), přesto je měsíce užívají, protože tak doporučil doktor.

Přitom málokterému klientovi je současně doporučena psychoterapie, která je pro vyřešení problémů často nutná. Psychické zhroucení totiž má své důvody, na které je možné po troše přemýšlení a pátrání přijít. Klientka z úvodního příběhu nebyla jediná, kdo si prochází podobným scénářem, i když relativně rychlé zlepšení jejího stavu je spíše výjimkou.

Není mým cílem varovat před antidepresivy jako takovými – pokud jsem dlouhodobě v situaci, která je pro mne opravdu tíživá a náročná, nezvládám ji, brání mi fungovat v běžném životě, jsou antidepresiva jednou z možností. Mohou pomoci ustálit a vyrovnat psychiku natolik, že budu schopen podívat se na své obtíže z jiného úhlu pohledu a postupně je vyřešit.

Pouze bych ráda poukázala na to, jak snadné je k nim získat přístup, jak často a mnohdy zbytečně a unáhleně jsou předepisována: pokud máme v dnešní době problém, zajdeme k psychiatrovi a za 20 minut máme řešení v podobě pilulek. Kuriózní je, že se sami klienti tomuto procesu diví a ptají se mě, jak je to možné. Jdou si pro radu a pomoc, někdy potřebují jen vyslechnout, dostat ze sebe přetlak, který mají v hlavě, nepotřebují prášky.

Mluvit a mluvit

Je to asi dva roky, co za mnou přišel klient, jehož případ mám dodnes v hlavě pod pracovním názvem „antidepresiva na rozchod“. Bylo mu 45 let, opustila ho partnerka. Přišel ke mně a mluvil… mluvil a mluvil. Předtím navštívil psychiatra, který mu – jak jinak – předepsal antidepresiva. Když přišel ke mně, už týden je užíval. Nepomáhaly, na to bylo brzy (zabírají v průměru po třech týdnech užívání).

Potřeboval to někomu všechno říct, několikrát, opakovaně – jak mu ublížila, jak se cítí, průběh vztahu, co udělal, neudělal, čeho lituje. Sypal to na mě týden co týden. Potřeboval podporu, s někým být a sdílet své neštěstí. Kamarádi byli ženatí, neměli čas. Neměl sebepoškozující tendence, jen mu bylo strašně teskno. Myslím, že většina z nás porozchodové zoufalství zná. Po dvou měsících od rozchodu skoncoval s antidepresivy, skoncoval se mnou a odjel někam do Karibiku pracovat.

Je úplně v pořádku vzít si někoho na pomoc, pokud na to sám nestačím. To patří k vyzrálé dospělé osobnosti.

Tenkrát mě neudivilo, že mu byly léky předepsány, ale to, jak rychle. Byl několik dní po rozchodu, nevěděl, kam jít, co dělat. Pracovně dál fungoval, přestěhoval se, začal cvičit, aby zabil volný čas. Večer byl doma sám, cítil se příšerně (pojďme si ale upřímně říct – tak to po rozchodu bývá a je to naprosto přirozené!), šel k psychiatrovi. Dostal antidepresiva s doporučením, aby je bral minimálně půl až rok, kontrola za měsíc. Po týdnu vyhledal mě.

Potřeboval sdílet své zoufalství, potřeboval nově zaměřit svůj život, znovu se nastartovat. Fáze největšího truchlení po rozchodu, kdy nemůžeme spát, jíst, soustředit se, cítíme obrovskou prázdnotu, trvá přibližně 2–3 měsíce, ve výjimečných případech půl roku. Poté se začínáme pomalu stavět na nohy.

U tohoto pána tomu nebylo jinak. Bylo skutečně potřeba uchylovat se k lékům? Možná na spaní a momentální uklidnění, napadá mě, když už. Ne k lékům, které je potřeba užívat minimálně půl roku.

Spolužáci je taky berou!

Loni v lednu mi volala jedna maminka, že obvodní lékařka předepsala jejímu synovi antidepresiva. Že chce, aby mě syn navštívil a abych mu jejich braní rozmluvila. Synovi bylo 19, lékařku navštívil z důvodu dlouhodobé únavy a špatné koncentrace. Bylo mi divné, že pouze tyto symptomy vedly lékařku k doporučení antidepresiv.

Syn mne navštívil, zeptala jsem se ho, jak k lékům přišel. Odpověď se od vysvětlení jeho matky nijak nelišila. Skutečně cítí únavu, špatně se soustředí, trvá mu zbytečně dlouho naučit se učivo do školy… a lékařka vyloučila fyzickou příčinu. Sám nevidí důvod, proč by antidepresiva neměl brát, když je to běžné a zná spoustu lidí, co je berou. „Spoustu?“ já na to. „No, jeden, dva, tři, čtyři… čtyři lidi v mym věku, co znám.“

Má v sobě spousty pochybností, nezodpovězených otázek, v některých věcech zmatek. O všem se dá mluvit.

Pak jsme si povídali. Normálně studoval VŠ, normálně se pravidelně scházel s přáteli, normálně četl knihy a úplně normálně uvažoval o životě – svém i lidí kolem něho, o společnosti, jaká je a jak se mu v ní žije. Prožíval něco, co bych nazvala existenciální krizí, kterou mimochodem zažije během svého života téměř každý a která právě k jeho věku patří.

On dostal antidepresiva. Má v sobě spousty pochybností, nezodpovězených otázek, v některých věcech zmatek. O všem se dá mluvit, na otázky lze najít odpovědi, pochybnosti vyřešit. Pokud na to nestačím sám, je rozumné říct si o pomoc. Žádná terapie mu doporučena nebyla, setkání se mnou bylo z iniciativy matky, kterou rozhořčilo předepsání léků.

Sama sebe jsem se po tomto setkání ptala: Je v pořádku, že mi devatenáctiletý kluk s klidem řekne, že braní antidepresiv je normální, že čtyři jeho vrstevníci je berou?!? Nemyslím, že to je v pořádku, a nemyslím, že by mělo být. Věřím v to, že většina z nás je schopna se se svými problémy vypořádat, vyřešit je. Každý z nás má k tomu uvnitř sebe schopnosti, jen je objevit
a jen je chtít objevit.

Mobilizace vnitřních sil

Nedávno jsem četla výrok slavného psychologa Josepha Zinkera: “Všechny obtíže, bolesti, těžkosti, které nám přichází do života, jsme schopni řešit a ustát, protože ty, které řešit neumíme, nechceme, nebo jsou příliš bolestné, u těch uděláme všechno pro to, abychom je neviděli.“ Po mých osobních zkušenostech i zkušenostech s klienty mi nezbývá než souhlasit.

Pokud nejsme připraveni v životě něco řešit, něčemu se postavit, odkládáme to nebo to nevidíme. V momentě, kdy to začne klepat na dveře, je možná fakt na čase se tomu postavit a najít v sobě všechny možné zdroje, které nám pomohou to vyřešit.

Je úplně v pořádku vzít si někoho na pomoc, pokud na to sám nestačím. Z mého pohledu to naopak patří k vyzrálé dospělé osobnosti – umět požádat o pomoc, nehrát si na hrdinu tam, kde nevím, jak na to. Též si sama netrhám zuby, neopravuji auto.

A tím se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu při zvažování, zda antidepresiva brát či nebrat. Uvědomme si, že jsou to léky, a tudíž fungují jako léky: odstraní důsledky. „Nahodí nás“ do většího klidu. Nejdou po příčině, nezaručí, že se problém nebude víckrát opakovat. Pokud nechcete znova dostat angínu, je potřeba tělo posílit, zvolnit, vybudovat si silnou imunitu, na kterou nic nemůže.

S psychikou je to stejné. Jakmile vás léky dostanou z nejhoršího, nastává fáze číslo dvě, popsaná výše: hledání příčiny a samotné řešení problému. Pokud nechci, aby se mi opakovaly psychické obtíže pokaždé, když se mi v životě objeví těžká, stresová, smutná událost, musím se naučit ji zvládat, umět řešit, postavit se jí. Ne nadarmo se říká: „Zvládnul jsem to jednou, zvládnu to podruhé.“